PLACHETNICE

STVOŘENA, abys plula mezi zemí a oblohou, pluješ na modré bujnosti moře, sličná plachetnice, poněvadž jednou řekl si člověk: co bych se bál,

srdce mne táhne, kam nohy jít nemohou, v dál. Ať vím, jak vypadá z blízka touha, jež nad mořem zpívá, až srdci se stýská,

konec světa, nová, snad poslední radost a neznámé hoře, – ze dřeva sroubím tě, hlase, vidino moje, dílo, jež nedáš mi spát,

zavzdoruji si! Pole nezasetá, mléko zkrocených stád, včel roje –,

ach, co mi je po tom, chci dál, a jestli snad vrátím se kdysi, potom...

Do širého moře, do modrého moře, do svatého moře, nejen po větru, ale s plachtou i proti dechu bohů po prostoře pádit mohu,

já, moje dílo, má myšlenka, loď, let zběsilých plachet, lom barevných ploch, za životem, za novým děním, za skutkem, za kořistí, do neznáma.

S tisícem křídel a paží a noh, s plnými hrstěmi rahen a lan, rouhavou modlitbou opásán, pluji a zpívám: živote, pojď,

jsem muž a najdeš mne na zápasišti. Pouhého, najdeš mne na obětišti, samoten, cítím se silnějším, sklizeň sama,

v podjaří sbírám ovoce roků u samotného srdce; poučen vším, vše miluji prudce

a bolest jediná, vzpomínka na živou ženu, je bílá květina, které se u mne nedaří ve slaném vzduchu a ve vichřici,

na prudkém slunci paluby. Život má se všech stran zbožnou líci, i když jej obrátím na ruby, a moje láska je průhledný krystal,

který dám všem a jediné. Co tomu bys řeklo, mé rodné údolí v Andalusii: den nemine,

abych neměl na dlani nebe a v sobě peklo, sen v prsou se svíjí, ale, jak ďáblem zkoušený svatý, o sebe vůbec se nestrachuji.

Čím je mi spiknutí bouří, výheň nebes, křižovatky blesků, propast vln, nejistota osudu ve skalách, v bahniskách u La Platy, chřtán ještěrů a ryb – nic už mne neleká

z toho, o čem jsem přemýšlel dosud, když našel jsem v sobě člověka, v něm srdce, z kterého láskou se kouří, a když jsem pln

štěstí, že nevěda, kam mne zanese osud, vím, kam pluji. Stvořena, abys žila mezi zemí a oblohou, kotvíš na černých hlubinách, daleko břehů,

ponurá plachetnice, zkušená plavbami, jichž bylo na tisíce, znaveně opíráš těžké čelo o rudé, výstražné světlo, které vysokým stožárem držíš a dřímáš – a sníš

o srdci, které pro zítřek kvetlo, dychtivy běhu, plachty čekají na dobrý vítr, bez něhož dýchati nemohou, a stěžně s plnými hrstěmi lanových žebříků, provazů, rahen,

touží být pevnině blíž’! Tu v tichý sen udeřil vichr rozzuřen, vzbudil tě ze sna:

Co se ti zdálo!? ,Já nejsem křižník!,‘ jsi zalkala s hrůzou, ,jsem tajemství, mír, láska, vesna, loď s novou setbou!‘

Kloníš se, pozvedáš kotvu, co říká skřípění rahen?, co říká stožár, co vidí?, na vlnu lehá si vlna, ach, ještě rychleji, plachet všech třeba,

zběsilé vichry, poleťte s sebou!, jde o spásu lidí!, pluješ, z krajů věčného zrání přinášíš chleba a píseň nového bratrství,

milosti plná, pán s tebou, požehnaná ty mezi loděmi, amen.