Až já pojedu přes ten les – –,
jako tenkrát bude vonět mech,
srdcem rozbušeným bude blouznit vřes,
v písni nejvroucnější zapějí Tvé jméno
laskaví ptáci na stromech,
nikým nebylo tak čistě vysloveno,
kdež pak mnou!
Hyje, ou!
Až já přes ten les pojedu,
z vděčnosti zapláču,
své srdce nazpátek povedu
k tichu na samotě, k jasnému, žhavému mládí!
Stupej, tiše stupej,
neřehtej, nedupej,
víš, – vzpomínky naše
všeho se děsí tak plaše,
všecko je leká,
se životem jasným pádí do daleka,
pádí – –!!