MOŘE je modré a z něho vychází
červené slunce do celého světa,
srdce je dobré a z něho vychází
červená míza do celého těla.
Moře je věčné a nepočítá léta,
ale srdce to umře třebas i dnes
a zmlkne jeho píseň rozechvělá,
stesk, touha, zmatek i ples.
Moře i srdce! Jitřní pohodou
slunce, oblaka, ptáci
nad vámi oběma jdou,
lodi a sny a piráti
sítě své ve vás rozprostrou,
políčí, oslní, lapí.
Slunce se samo neodvrací,
večer zem’ sama se odvrátí
a v tmách se utáboří.
Živý den na marách nedohoníš,
neboť on kvapí, on kvapí.
Každé lásce oči krásně hoří,
ale teď vzplanou a zkrásní,
jak zpíváš a voníš,
červená básni!
Ale, což nejsi po létech, srdce i moře,
jako sklenice vína, vypitá na strmé hoře
někým, který tam nikdy nevystoupil?
Jako bys nebylo,
jako bys nebilo!
Tolik se bojím, že ti dnes nerozumím,
hlas tlumím
a po své jitřní víře se ohlížím znova.
Jak zněl by tu výkřik! Ale nepovím slova,
abych tě, člověče-bratře, o všechno neoloupil...