Mám já dnes šťastný nápad: večer, až na lukách zavoní prohřáté seno, až pohasne nad krajem západ, prve než zajiskří ruměnné nebe tisícem radostných hvězd,
až bude údolí kouřem večerních ohnišť ku spánku zkonejšeno, – hlasitě oblohu oslovím. Povím to takto: Nebe, obloho! Žil jsem a trpěl. Zkusil jsem přemnoho!
Poznal jsem blaho nejkratších chvil, bídu jsem ze zlatých pohárů pil a vychutnal do dna zlo všecko. Zkoumal a hledal jsem záhadné cíle všech citových cest,
dral jsem se trním a skrýval se zvědavě pod křovím, volal a naslouchal tmám jak zoufalé, zbloudivší děcko, které si cestu nocí ku světlu klestí. – Světla jsem došel, – než, – obloho, rci mi:
mám-li kdy poznati štěstí? Abych moh’ mladými smysly svými, krásou a úrodou nasycenými, za bílých jiter pozdravit svět,
a rytmus a vůni své děkovné písně sám sobě závidět! Neboť až dosud o štěstí mluvit si netroufám! Vždyť jenom proto mám rád i tenhle svůj bolestmi jiskřící osud
a proto si nezoufám, že miluji nade vše věcí všech hrůzu a krásu, tolika zraky nespatřenou, a že se hrozím potulné kořisti, dobyté bez zápasu,
a nechci ji mít, pakli ji život jen omylem anebo almužnou skyt’, citem a krví nezaplacenou! Tak oslovím hlasitě oblohu.
Očí si nezacloním. Také se nepokloním. Nebudu mluvit o bohu – – a nebe se nezaleknu!
Zavolám Život a řeknu: Teď však mi pověz, jak dlouho ještě budu se s tebou, Živote, rvát a vroucně tě pro tvoji divošskou krutost, pro dnů tvých zběsilý spád milovat –!
Kolikrát otevřeš zlatou svou bránu mým bušícím pěstem a se štědrým gestem podáš mi na chvíli Všecko – a Všecko to zabiješ Ničím, kolikrát zbytečně zajásám ve snu
v radostném výskotu, kolikrát pro přelud vykrvácím a klesnu, bílý květ naděje urvu a zdeptám – a kolik drahých mi životů
ještě svou láskou zničím – –?! Mám já dnes nešťastný nápad, jsem zarmoucený a ubohý, – ale oblohy,
až pohasne nad krajem západ, se zeptám – –
Cookies on Poetry Cove