Vysoko v šeru černá vrána pluje
a skřehotá.
Pták nezpívá, ni větřík nezaduje.
Mlhavé jitro, znaven se ti klaním!
Do práce potácí se šedým smutkem ranním
nuzácká holota.....
Úrody letní země nelituje,
mateřských bolestí.
Příroda usíná, podzim jí líbá oči,
krvavé slzy buků pláčí pro mladost
a rudým listím blouzní s oblohou:
Proč není přáno, to, co v obět nesem’, vždy donésti?!
Slunce je klam, jenž nad mlhou se točí,
spíš pro bolest a stesk, než pro radost,
– a my v ně věřili jak na přítele,
úrodu víry své jen jemu kladli v ruce.
Je hrozně těžko zkrvavenou zemi smířiti s oblohou!
Podzimní stráně zrezavěly celé
jak starý svět, v němž rudá lidská srdce
už kvésti nemohou – –.