Meluzína

Je pořád zima.... Březnové slunce svítí, ale nehřeje. Meluzína vyje jako zvíře v lese, okna řinčí, pokojem někdo třese

a vichřice, třeba se opírá celičkým tělem, nestačí odsunout s klína sněhové závěje. Plakalas’, – a teď snad zpíváš? Že svítí slunce? Je pořád zima!!

Milion hvězdiček jiskřivých máš v očích a máš před očima, ať už se kamkoliv díváš, za mládím, za snem, za přítelem...

Ale, Meluzíno, Meluzínko, je to jen sníh!! Je pořád zima. Meluzína je osoba živá. Poledne v březnu pokaždé jinak chutná. Několik věcí v pokoji se na mne upřeně dívá:

nu, ano, loutna je smutná, vždyť proto snad přišla na svět a ze zmatku musí vyhrávat, pohrávat s barevnou písní a s barevnou pentlí. Těm druhým věcem v pokoji

ta barva smutek nehojí, kdež píseň s pentlí! Dřevěná vázičko z Podkarpatské Rusi, odkud tě mám? Chceš něco povědět?

Na každé ruce má člověk prstů pět, pro větší boží slávu, a pak má jedno srdce a jednu hlavu. A co dělá hubená, kostnatá ruka

toho všivého, ruského kluka, co tě vyřezával na stráni v pastoušce v Rahovo? Jak černé je srdce vrahovo! Březnové slunce svítilo, ale studeně, papír zlatý,

sníh pořád netál kolem chaty, modré závěje, meluzína vyla, ach, už to mám: Rozděl horkou hlavu do pěti prstů studených, rozděl i srdce, roztaje život i sníh!

Do té dřevěné vázičky přijdou květy, ne ty a ne tvůj vzlyk! A na ni vyřezám z červených křížů a z červených hvězd takový obraz třeba: Slunce je veselý, smyslný býk

a moje práce je strašně smutný chleba a tvrdé sousto v kamení neschůdných cest....!