MÁJOVÁ

TY nejsi, první květne, první máji, smyslný jinotaji, nejsi ani rudý, ani bílý,

ale tancuj a výskej si: sotva jsme se probudili, divoce sevřels’ moji ruku, křídlovky zpívají nad náma, pod náma,

obkročil jsi mne oběma nohama, visíš mi kolem krku! Nám a vůbec všem lidem s jakýmsi srdcem nejsi však radostí,

hlasitý svátku, jenž vyčítáš. Zloba jen plní nám hruď a krátí nám dech, i v očích hořkost se uhostí, poněvadž ve všech zdech,

kamkoliv přijdem, u velkých stolů prostřeno pro málo úst, málo se miluje a štědře nenávidí,

krátce: mrzutý svátku práce, namluvíš toho strašně a zhola nic neuděláš, kde kdo své víry už lituje

a už i zbožným se přejedl půst! Ty nejsi, můj první máji, rudý ni bílý, ale sotva, že jsme se probudili, poplašný hlahol křídlovky vřískavé

zburcoval nás, volal k nástupu, volal do boje, tryskem jsme běželi a – teď tu bezrucí chodíme, zástupy stěsnané.

Ach, nechte si i ty své karafiáty, jsou krvavé! Venku kdes rozkvetly stromy – a my o nich nevíme, (asi jsem nemocen, nesmím snad z pokoje –) a pak se mne také bolestně dotýká nestoudně šeptané:

– je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas –. Vyslyš nás, zlatá a horká náruči slunce, a uchop nás několik,

kteří se nebojíme, anebo chop jenom mne a pozdvihni mne závratně vysoko nad chorou zemi a nad její křik,

vyloď mne, když nikam jinak, tož na blankyt: moh’ bych snad z modré oblohy i s těmi bílými beránky vykrojit pro nás lidi nějaký krásný květ, symbol něčeho, co je nad námi,

poněvadž je to i v nás, byť to i dříme po celé tisíce let, něčeho, co leží třebas za mnoha horami, ale o čem už víme,

kam jsme už jednou došli, co je nám známé, co máme živé, teplé, zpívající, radostné a tiché – –. Dobří by to opatrovali,

silní by to opatrovali, moudří by to opatrovali, šťastní by to opatrovali, tu lidskou lásku.