Léto a já jdeme loukou bez pěšiny,
sotva dechu popadáme.
Vysoko nad námi naříká pták
u oblak.
Chce se nám napít z hluboka
života, čirého, jak voda z potoka,
pak se větrem rozvát dáme,
lupénky kopretiny.
Spadneme na krtčích hrobečcích,
porostlých mateří dušičkou,
maličkou
vzpomínku na velkou bolest bíle posypeme.
Spadneme, zvadneme, nevíme na čem,
všelijak,
lupénky kopretiny.
Loukou bez pěšiny
jdeme,
hlasitě pláčem’,
léto a já a pták.