Goticky lomené oblouky obloukové lampy,
prodané slávy skřek s varietní rampy,
tlukot tepu života, kmit plátna kin
i hudba slunečnic zvětrá v srdcích manekýn.
Trojhlasá siréna aut, podobná výkřiku hrůzy a smíchu
výkřiku svědomí po prvním hříchu,
shášela oči bludiček v lese obludím,
kterým chci bloudit. A nevidím, nevidím, nevidím....
Nevidím bigótní vášeň mařinky vonné,
sladké zmije, jež v tůni touhy tone
a hypnósou pohledu chytá se slizkého šlahounu leknínu,
skandujíc modravým hlasem své: nezhynu – a přece nezhynu!
Jak jenom může muž v zeleném obleku beztrestně rodičům zastřelit dítě,
které jde v zástupu hladu? Dav mlčí a – tuší...
Ovšem, vždyť ani pták nepatří hnízdu ni obloze – a milovat skrytě
soukromé vlastnictví – ztravuje duši...
Hudba svobody zalehla z daleka.
Les byl tak vlhký! Pak vznikla paseka
a na místě paseky, – ano, byl tenkrát hlad, –
– jaký jste zřídila, markýzo, sad!
Klikatá pěšina pravdy svíjí se pod zemí,
slunce vyčítá měsíci suggesci luní,
vůni můžeme odpustit, že barvám nerozumí,
barevné ploše palouku neupírej, Annito, vůni..!
Ovšem, vždyť dívka v první závrati smyslů
nemusí ještě rozumět vínu!
Pro samé světlo, poutníče, kterého pro lásku k člověku vyšlu,
máš v srdci tolik stínů – –.