Ach, myslí si lyrický básník, Sicilie, – tralala! – zdráv je tu jenom ten, kdo pije tvé snivé a ohnivé víno
Marsala! Něco nám o tobě řeklo divadlo, (Messinská nevěsta?), více však kino, (snímky: Selinunt – Girgenti – Segesta).
A Syracusy? Archimedes: Ó ó ó, noli tangere circulos meos – !! – a město hoří! Sicilie, na modrém moři, blouzníme, země nejšťastnější!, střídka nezhnětená básnických snů!
A jsou asi docela falešné všechny ty bajky a představy vnější... Toulám se tebou, plovoucí šipko, a do rána bílého neusnu! Ráno, slunce nad tebou doposud neobjevilo se, zvědavé, trne pod vzdutým obzoru břichem,
všechno a nic, nenarozené dítě! Kdybys, pověrčivý rybáři, tušil jen, co se chystá na břehu světa, mezitím, co si mořem omýváš zčernalou líc
a napolo v spánku, opilý jitřním tichem, rozplétáš nocí zmotané sítě, šel bys jistě ještě spat, – ale je to dnes jako nějaká sláva – –! na příklad: rudý disk, mrštěný po ostří obzoru,
srdečný a plný lásky a nadějí a veselostí, neboť, nu, ano, – jako sicilské víno zrají pod ním prudce všechny věci, člověk a země a jejich srdce. K radostným obřadům: každého z hostí
červené ráno si podmaňuje a důvěrou v bohy sílí, je plné laskomin na život, plné zdravého humoru. Ale to je jen ohavná fraška, která si ve slabé chvíli podala srdce básníka! Přijdeš do přístavu
a – kde máš tu jitřní slávu?, Palermo?, z ohniska smradu a bídy vedou tři uličky do hlavní třídy a to už je středoevropské město, všechno tak staronové,
a – smýšlej si řecký Panormos, Foeniky, Karthagince, – (vezmi do ruky Baedekra) – byli tu: Ostrogoti, Arabové, Normanů výboj, Němců Hohenštaufců sídlo, Francouzů z Anjou skvělé bydlo,
všechno si roznesl čas z hýřiště pro cizince rodů Modica, Chiaramonti a jiné hrabivé přátely, inkvisici, Austriáky a Španěly a posléz’ pro královsko-papežský Řím s jeho přisluhovači
fašisty, s žoldáckou krví a s mozkovicí ptačí... „Haló!“, nedovoláš se, „kde jsi, la Felice v úrodné Conca d’oro? haló!, kde jsi?! – la Felice, Felice!“ „La Felice, Felice!“
Vycházíš z města ulicí, kterou lemují vysoké palmy, tady v tom hradě je arabsko-normanská Capella Palatina, a tady v tom kostele zpívají žalmy, „La Felice, Felice!“
Ale, rybáři, nemysli na to, co bylo, – pojez, co je – a napij se vína! Neboť, vrátíš se domů a na břehu sedí už mrzutý den a zívá, sprostý popěvek odpůldne opilé chraplavým hlasem zpívá,
a všechno, oč ráno jsi životní radost opřel a na cos’ ji klad’, se změnilo v slinu a zápor, tvé písni se na břehu nedaří. I moře je pojednou hnusné, rybáři,
je plné špíny a sazí a střelného kouře, je černé a hnije, je zapocelé a čpí, jak fašistická košile, je směšné, jako tvůj palčivý osud, Sicilie!,
„Ia Felice!“ A vzadu nad mořem, marně hledá tvůj zrak: není, ach, není tu! Kde byl dřív’ rudý a slibný disk slunce, je nesmírný mrak, nesmírný, černý, římskému ďáblu zakletý, dosud nerozstřílený prapor...!!,
– přijde už bouře?!, la Felice?
Cookies on Poetry Cove