Uličko smutná, pověz mi, prosím, kterak tebou mám jíti až k tomu černému domu, jenž přepychem do noci svítí? Uličko stará, ponurá, smutná,
pověz mi, je-li má tesklivá obava opravdu nutná, poraď a rci mi, kterak mám kráčeti tebou a nepotkat’ mučivých vzpomínek, které mi palčivou bolest ve smyslech vznítí, které mi všechen můj klid, všechnu mou jásavou z života radost, žíznivé, vstřebou?
Neboť úzká je tebou, uličko, cesta, a vzpomínek mnoho... A uprchlé, bláhové mládí nás po leta vzpomínkou trestá a litovat’ učí citu a zármutku nejednoho.
Bolestné vzpomínky plazí se jako hořící stíny, po kraji chodníku tekou proti tichému chodci, – chceš nechceš: ruku ti studenou podají, studenou-horkou jako vědomí viny; –
chceš nechceš i srdce ti zbodají planého toužení bodci; – chceš nechceš, – pojednou mají v očích jiskřivo, čilo, pojednou v chůzi se zastaví,
šeptnou ti u hlavy: – Tady to bylo! Uličko smutná, řekni mi, jak bych se chránil před nimi,
neboť musím jít’ tudy dnešního večera, srdce mne nutí; a vzpomínky, jedna za druhou, třeba že doposud mlčí, ve stínu u zdi se krčí a cosi proti mně smlouvají, cosi tam kutí,
co výčitkou voní a výčitkou chutná. Uličko stará, ponurá, smutná, pověz!... Nepovíš?... Nevíš?... Směješ se tomu, že v obavách došel jsem vlastně již k černému domu,
jenž přepychem do noci svítí a k němuž bál jsem se jíti? Žlutavý plamének blikavé, plynové lampy na rohu zbořené rampy,
jediný v bezhlasém okolí, – stařeček v omšelém hávu, – usmál se na mne, pozdravil truchlé mé oči, vybledlé v soužení marném. A Bolest, která dávno už nebolí,
do bílých, průsvitných dlaní bere mou hlavu, kol krku jímá mne, na srdce líbá mne, šeptajíc s úsměvem: – Bratříčku, stárnem’...
Cookies on Poetry Cove