Sypký leden, k oblakům plující vor,
serpentinou stoupají na lyžích ženy,
zasněžené údolí hor,
zjihlé krá-krátem vraním,
ďolík, znavenou skrání,
bledničkou trpící, dcery bankéře vyhloubený
v sežehleném, lesklém hranostaji.
Jen černé chlupy lesů v bílém kraji –
a měkké ticho, teplé vzpomínáním.
Šumava seděla v hotelu Savoy
a neměla závoj,
„kde toho muže kdy shlédla?“
A zbledla.....
Topasem poslední krůpěje Scotch Whisky, Black and White
k jazz-bandu brouká hoboj a úsměvem raněný dopravní policajt
na křižovatce byl kočárkem s dvojčaty přejet,
d-mol sext-akkord, nevím,
hoří-li modré světlo nad červeným,
nad zeleným, v paměti tápu a lovím,
ale pan vrchní, nesoucí očka,
snad počká,
teď udělal přemet!
Lépe to povím,
známý mi muž byl neznámý, hladový chlapec, nedám se zmást’,
kůzlátko, slzící na jarním slunci (kdy budou velikonoce
v tomto roce?),
a pro samou žízeň a hlad
v roce 1911
musil mne milovat
a musil mne svést,
aby měl sil
pro srázy mužných svých cest
a aby našel jich cíl!
Pro křehký ohníček illuse, že umí dobýt a krást,
nedala jsem mu nahlédnout v bílou svou lest,
svedená žena, jež prudce
v záchvatu vášně se napila snů svého svůdce
v roce 1911..
Šumava seděla v hotelu Savoy
a neměla závoj.....