Tisíci nebezpečími,
možnostmi, nejpestřejšími
projdu, já, dívka větroplach, než docestuji
od strýčka z vinárny v Praze
k matince v Manětíně.
Je teplá zima a vichřice sborem dují.
Nerada opouštím saze,
světla, hluk, šepot s pokušeními,
hovory hostí u strýčka při rudém víně.
Neboť po těch třech dnech, co jsem tu byla,
teprve nyní, když odjíždím, rozumím šarvátce orchestriónu,
útoku, zajetí – a jak je sličná ta surová síla,
v jazzu zlomený meč o srdce zvonu
nad ňadry mými.....
S bohem, zbrocené sklenky, má noční pout hrozně mne blaží,
od večera k ránu, jak bude dlouhá!
Za chvíli začnu cestovat, tramwayí na nádraží.
Šestnáctileté tělo miluje všechno a četla jsem slova: vášeň, touha
rozpaky objevitele neznámých zemí,
zavlhlý dívčí pohled, naděje, dobyvatel a sen.
Ale, až budu za horami, – jen pomyslit a tak krásně je mi, –
až budu přestupovat a vyjdu z vlaku ven
– hloupé žáby pláčou, když srdce jim radostí plesá –
– a až tenhle ten blues uslyším z kolejí na nádraží
uprostřed modřínového lesa,
který se v noci vypařuje k hvězdám.....
– ach, ano!, – ale v Manětíně se ještě mládencům nezdám.....