POBOŽNÁ, turecká vesničko v údolí, s hlubokou cisternou na svahu u polí, s fíkovým hájem na jižním rozcestí, – řeka, jež protéká tebou, je modrá jak len,
jak dívčí sen a touha po štěstí, ale slunce, které se za obzor boří a hoří a hoří
za štíhlým tělíčkem minaretu, je rudé jak dívčí myšlenka vřelá na lásku samu a na radost těla, jak mužská bolest z lásky k celému světu.
Dívko, spoutaná v harému mocného pána, já vím, toužíš, tápeš, slepá, za ozvěnou smutného srdce – býti milována! – – viděl jsem tvoji tvář nezahalenou,
když jsi čerpala vodu na břehu Plivy cínovou konvicí, která má takový tvar: chci tě mít’! – pověz mi pohledem znovu, že tě už srdce pálí od okovů,
že večer, až zmlkne muezin tklivý, okovy zlomíš, že deptaný cit a vůle k letu je žhavá jak polední země, že přijdeš do vinic ke mně!
Moje vůle je horká, večer zpívá. Noc voní vroucností oliv. Čeho bych se bála? Moje krev je divá a zvonek cikád mne povede za tebou nocí
do neznámých hor. Dost už mám masky, za kterou nemohu žíti, všechen svůj podiv vrátím dnes přírodě a díl svůj urvu jí mocí. Bylo tak ticho, když jsem prchala z kuči,
svým Es hedian Mohamed oněměl minaret. Teprv teď v spáncích mi hučí, ale v horách se nebojím ani kamení, ani lásky,
moje krása, odkryta, neztrácí půvabu tajemství. Naše cesta ubíhá neubíhajíc, – vše, co v životě rozumem nevíme, o čem je němý i Alahův chrám,
naše propletlá těla ví, hvězdy se stkví, jsem zase spoutána. Černé lože voní, země zraje a puká, o nic se nestarajíc,
do rána, do - rá-na!, voda šumí, bezradná svoboda to jsou muka, ale my tady živi ležíme, jak příroda kázala nám...
Cookies on Poetry Cove