Trnová koruna, diadém z ostnů....
Tančíte boston?
Až na druhém břehu zítřka se objeví den,
člověče, po svém ukřižování vzkříšen a svoboden,
dozrávší milenec žíznivé lidské síly,
na slunci ranním zplodíš s ní nového živočicha...
Pokorný, srdečný a v moři ticha
tak rudý až bílý,
byť jsi byl nesmírně vděčný,
nikomu neřekneš: „Pane!“,
leda snad srdci, jež nebude dávno už tvoje,
poněvadž vůně všech pastvin dýchati budou chřípím tvých dveří..!
Tančíte boston?
Bude mír věčný!!
Poněvadž srdce všech trpících věří.
Poněvadž také můj svalnatý mozek v to věří!
Poněvadž klamat se nelze, – viď Tertuliáne!,
to není snad blouznění bezbožné,
pěšinka k zmatkům,
– je to pravda, jistota, skutečnost, zářivé příští faktum
určité, – poněvadž nemožné!
Smíření bílé......., impossibile?
Diadém, rozkvetlý z ostnů!
Kovová židle. – Trpěli. – Trpíme. – Boston –!