Tvůj úsměv dneska asi nevyhraju....
V podzimních kulisách barevných hájů
na tuhých a svěžích ňadrech luk
pasou se huňatí bozi
a huňaté kozy
a satyr, jenž dohrál, míří a napíná luk....
Kde ho vzal?
Nevyzval,
vyzval k zápasu podzim, jenž nápěv mu třísní,
jenž nekalou soutěží
nad lidskou zbujností vítězí,
zavěsiv strakatých cárů,
kouzel a čarů
na každou listnatou sněť,
zlato, bronz, měď
a harfu písní!
A z nemnoha mnozí
své studené lásky se hrozí,
na ňadrech luk pasou se huňatí bozi
a huňaté kozy,
vždyť teplé chlapectví
o ženě málo ví,
neumí hráti než na šalmaj
a chladům jeseně každá hra bývá už málo,
žalo děvče, žalo
trávu,
shořelo v slunečním zlatohávu,
rozjihlý akkord štěkotu psů – sněží! –,
jak tehdy na horách, když po světě sahals’ ty, Péťo, – sněží!, –
žalo děvče, žalo trávu, žalo
valo,
hory, lesy, háj....!