Bez hnutí zahrada se leskne
jesenním sluncem zlacená,
cos chvílemi si v snětích steskne,
chvílemi cosi zastená.
Tlumeně v korunách to vzdychá,
za vzdechem vane tichý vzdech,
a pokaždé se snáší zticha
list velký, zlatý dolů v mech.
Neztichne snětí teskné štkání,
vše samý pláč a vzlyk a sten,
a listí prší bez ustání,
za listem list jak duše sen.
Za listem list se snáší volně
na cestu dávno ztajenou,
a srdce mé se chvěje bolně
těch teskných vzlyků ozvěnou.