Mé srdce jako vyschlý vodomet,
kde píseň vody více neozve se,
kol něho nešumí již ptáků let,
jen chvílemi se do nádržky snese
sežloutlý list a zvadlý bílý květ.
Již neprocítí onen sladký děs,
kdy v nitru proud mu zvučel hudbou fléten,
jak stříbrný stvol stoupal do nebes
a vznášel květ, jenž z diamantů spleten
na slunci jiskřil; pusto, ticho dnes.
A když se duše nad ním nakloní,
zří v hloubi spadlé květy akacií
a ztuchlá vůně v tvář jí zavoní
ze žlutých listů, které dole hnijí
s haluzí sváté loni, předloni...