U jezera v úžasu
zádumčivý modřín stojí,
zří, jak vzlétla do jasu
tanečnice se závoji.
Kolibřičí princezna
v drahokamů lesklém šatě,
usměvavá, líbezná,
třpytící se v slunce zlatě.
Spatří odlesk hlubinou,
v safír ztrne, jata sněním,
náhle nad vod hladinou
letí za svým zrcadlením.
Ve své kráse zjevné všem,
žijíc pouze snů svých bludem,
duše mé je symbolem,
ženoucí se za přeludem.
Nad ní nebe modř se tmí,
pod ní vody hloub se chvěje,
tak se chvíli v slunci skvěje
mezi dvěma propastmi.