Rubíny červánků plály
zahradou bílou jak sníh,
v tom vítr večerní v dáli
v kvetoucích snětích se zdvih’.
V korunách vítr se šíří
a květů bělostný pýr
ve vzduchu zlaceném víří
jak stříbrné vánice vír.
Větve se ve větru sklání,
květiny padají s nich,
já bloudím ve květů vání
a v nitru mém jásot se zdvih’.
Se snětí květů déšť vonný
do srdce vítr mi svál
a pohádek zlatými zvony
v něm dlouho do noci hrál.