S nebe se měsíc leskne
tak chorobný a mdlý
a v hloubi tůně teskné
smuten se zrcadlí.
Nad ním se vrba kloní,
jež hořem usýchá,
když vítr zbloudí do ní,
bolestně zavzdychá.
I rákosí se sklání,
jak noční chlad jím vál,
jako by v tichém štkání
kdos živý zavzlykal.
Mé srdce chví se v bolu,
ten slyšíc věcí sten,
a kormoutí se spolu
pro hmoty smutný sen.