Má duše velmi bledá
churaví dlouhá léta,
co sněné květy hledá
na pustých stráních světa.
Se zpěvem do hor vyšla
a na syringu hrála,
tu náhlá mdloba přišla,
ze které touha vstala.
O zkvetlých keřích fíků
sní při závějích sněhu,
o háji mandlovníků
za ostrých mrazů šlehu.
O bouři nezkrocené,
když modrá jeseň tichá
do mlhy pozlacené
nyjící smutek dýchá.
A touhou nezkojenou
nadzemské slasti hledá
a rozkoš, pouze sněnou,
jíž země nikdy nedá.