Za noci bloudím v šerém lese,
jas luny dřímá ve stromech
a chvílemi, když vítr hne se,
se snětí stříbro prší v mech.
Cos travou vane v tichém ruchu,
cos tiše vzdychne nad hlavou,
jakoby sbory nočních duchů
bloudily šerou doubravou.
Jdu po pěšině v dumy vnořen
v tom tajeplném šelestu
a bájný tvar má každý kořen,
jenž temnem prchá přes cestu.
Vše oživuje v stromů stíně,
vše šumí, šeptá v doubravě,
král hadů dřímá na pěšině
s korunkou zlatou na hlavě.
Bludičky vábí v lesa hloubi,
za kmeny víly kývají,
a pod nachovou stříškou houby
se lesní skřítci skrývají.
Strom, keř a kámen, vše se mění,
jak byl bych v lese zakletém,
kde hrozí léčky; cítím chvění
nejasné bázně v srdci svém.