Znám jednu slunnou stezku,
kam zřídka zbloudí pták,
je plna vůně, lesku
a zří jen do oblak.
Žhne zrajícího žita
po stranách širý lán,
jímž modro chrp se kmitá,
když klasy zčeří van.
Vzduch tymiánem voní,
hrá cvrček v obilí,
jak zmámeni se honí
nad žitem motýli.
Blankytně modré zvonky,
třezalky, rmen a sléz
své útlé chýlí stonky,
když brouk se na ně snes.
Do prohřátého ticha
cos časem zašustí,
to snivě květ si vzdychá,
jejž včela opustí.
Toť stezka vhodná k snění
dvou milenců; ó, žel,
že dávno snů již není,
s nimiž jsem kdys tu šel.