Když teskný měsíc vycházel,
k půlnoci do údolí šel.
Na hlavě baret plný děr,
a na něm chochol z rudých per.
Neslyšně stanul přede mnou,
stín padl na pěšinu mou,
a pravil hlasem posměšným:
Já každému jsem prospěšným,
kdo v nitru tajně churaví,
kde slyšet zvuk je hlodavý...
Když odpovědi neslyšel,
jízlivý smích mu se rtů zněl.
Slídivě oči zelené
nahlédly dovnitř v srdce mé.
A ke hvozdům se vzdaloval,
nad nimiž teskný měsíc plál.