Kdos náhle moji duši stmívá,
jak jasná okna chladný dech,
a vše se šeří, všechno splývá
v mlhavých, matných obrysech.
Nejasné stíny duší spějí,
vše v kalném přítmí usíná,
a každý tón zní tlumeněji
a každé světlo shasíná.
Cos chvílemi se ještě bleskne
jak z kalných vln ryb šupiny
a opět zmizí v šero teskné
záhadné, temné hlubiny.
Cos chvílemi se zvučně dere
jak z šedé mlhy zvonů hlas
a opět zmlkne v hloubi šeré
a ticho v duši, ticho zas.