Jak slunce žhne má přílba zlatá
ohnivou září večera
a na ní křídla rozepiatá
k rozletu zvedá chiméra.
Nad mojí hlavou křídly mává
tušením příštích osudů.
Ó, zvichří světem moje sláva
a sněných říší dobudu.
Cos k nesmírným mě činům pudí,
nadšení bouří v srdci mém,
a roh můj zdřímlé kraje budí
jásavých fanfár hlaholem.
Lesk mého štítu lesní běsy
do skalních doupat zahání,
před zjevem mým se jasní lesy
a žasem větve uklání.
Do modrých dálek dobýt štěstí
na bílém oři vichrem hřmím –
za chlumy krásné dny mi věstí
červánky zlaté leskem svým.