Benátským zlatem svítí v lese
javory staré, s nichž se snese
chvílemi v truchlém šelestu
povadlý lupen na cestu.
V podzimním slunci z hloubi ticha
tlumeně v korunách to vzdychá,
za vzdechem vzdech zní ve stromech,
a nové listy strou se v mech.
Oblohou vítr mraky honí,
hned slunce plá, hned stín je cloní,
a řidnoucími větvemi
ve hvozdě jasní se a tmí.
Závějí listů kráčím hebce,
cos tiše stůně, smutně šepce,
rtů zmírajících úsměvem
loučí se teskně v srdci mém.