PRINCEZNO útlá, bílá,
se zlatým vlasem královen,
ty’s moje dobrá víla,
já princem v hadrech jen.
Můj palác, hudbou znící,
jenž ze zlacených jezer čněl
nad carství, tiše snící,
ztroskotal Nepřítel.
Před nehod chraň mne šlehy
a soucitně se ke mně schyl,
o chvílích sladké něhy
já smutný teskně snil.
Tvá táhlá, bílá ruka,
princezno s vlasem královen,
má děsná stiší muka
a ukolébá v sen.
Tvůj zrak je zadumčivý
jak pohádkových zahrad vchod,
jenž tají zámků divy
na břehu modrých vod.
Tvým pohledem se vesním
v kouzelných hvozdů modrý stín,
slyš! rohy v tichu lesním
zní touhou z rozvalin.