V temnotách mizí údolí
a kdesi v dáli zmírá hlas,
kde poutník s větry zápolí;
královno, hlaďte dál můj vlas.
Ať vichr kmeny vyvrací
a jako stébla přeráží,
co venku bouře burácí,
má pohádka vás oblaží.
Ó, kouzlo naší samoty
neruší hlasy člověka,
jen v srdci tiché šepoty,
jak snivá hudba, daleká.