Přes noc zahrada se celá
proměnila, zezlátla,
zprůsvitněla, zduchověla,
všechny krásou pomátla.
Zahořela v bledém jase,
v jakéms vnitřním nadšení,
jako kdyby zjasnila se
vlastním leskem, skrytým v ní.
V každém listě třpytné chvění,
v každé snítce záření,
vše je duše, odhmotnění,
světlý úsměv, zasnění.
Vše, co vonělo a kvetlo,
co v ní zrálo letních dnů,
vysílá teď měkké světlo
upomínek, odlesk snů.
Zářné ticho, nikde stonu,
každý kmen a každý list
usmívá se ve svém skonu,
se vším smířen, vším si jist.