Prší zticha, prší zticha
na zahradu z večera,
jak to sténá, jak to vzdychá,
tiše šumí do šera.
Bez ustání prší zvolna,
večerem to smutně lká,
je to jako touha bolná,
která v srdci nezmlká.
S pláčem deště pláč se snoubí
v stinném loubí haluzí,
jako v šeré srdce hloubi
tichý nářek illusí.
V usedavém tichém štkání
listí pláče, listí lká,
jeho teskné žalování
v moje srdce proniká.
Marné touhy, marná snění,
neurčitý stesk a žal
v deště smutném šelestění
chorým srdcem kvílí dál.