Co do hlubiny duši zčeří,
co do snů sálá barev žárem,
v mých básních jako mlhy šeří,
se neurčitým míhá tvarem.
Zář oslnivá, jež se bleskne
a jako slunce v duši padla,
jen zlatým stínem se v nich leskne
jak bledý odlesk ze zrcadla.
Co hlaholí jak velké zvony
a slavným tichem duše spěchá,
jen tlumenými zazní tóny
jak zvuků zmírající echa.
Co srdcem zpívá, co v něm zvučí,
co varem stoupá žil mých stébly,
co oceánem v srdci hučí,
v nich slabě zní – jak moře v škebli.