Miluji více tichá snění
než lidí shon a žití vír,
a víc než jasné světlo denní
miluji nocí šerý mír.
Zář slunce moje oči bolí,
raději modrou lunu mám,
a když vše ztichne ve vůkolí,
k rozletu křídla rozpínám.
Ze zahrad skrytých květů vůně
omamně vstříc mi zadýší
a srdce mé, jež smutky stůně,
léčivým dechem utiší.
Bez ruchu moje křídla šumí,
jak šeré dumy v spící kraj,
kde temno všechny zvuky tlumí,
kde ticho jen a noci taj.
V hlubokých stínech vše se mění
a plný záhad každý tvar –
nic krásnějšího v světě není
nad tajůplných věcí čar.