V chomáčích květů stromy níž se kloní,
z nich k nebi stoupá opojivý dech,
v bující trávě píseň cvrčků zvoní
a motýli se honí na hrobech.
Na stezkách všude záře slunce jásá
a zlatí vetchých černých křížů řad,
na které časem teplý vítr střásá
s haluzí stromů květů vodopád.
Smuteční vrby dlouhé sněti vlají
nad hrobu tůní temně zející,
kde v lesku slunce tiše naříkají
v závojích černých ženy truchlící.
Do hlubin hrobu zvolna rakev spouští,
hluboké ticho kolem nastává...
tu zcela blízko z kvetoucího houští
zaznívá kosa píseň jásavá.
Jak zlatý déšť se řinou její tóny
ve vonném vzduchu, v záři sluneční
a zanikají pláče tiché stony,
jen píseň stále jásavěji zní.
Na víko rakve temně hroudy duní,
za hroudou hrouda padá na rakev...
mé srdce plno záře, plno vůní,
a v slunné hloubi jásá kosa zpěv.