Nad pěšinou, ovesništi,
které čeří vánku dech,
motýli se sluncem blyští
ve vzduchu a na květech.
Na tisíce jich tu pílí,
přiletí a odletí,
zlatí, modří, rudí, bílí,
ze stříbra a z perletí.
Kmitá, blýská v slunce plamu
křídel, křídel tisíce
jako svity drahokamů,
zlatých jisker vánice.
Vše se míhá, splétá, snoubí,
záře srší v letní vzduch –
náhle cítím v nitra hloubi
tajůplný, snivý ruch.
Cítím křídla tisícerá,
křidel, křídel šum a ruch,
a z nich prší v srdce šera
zlatý pel a barvy duh.