Ruch všední vřavy ke mně nedolétá,
jdu s němým pohrdáním kolem světa
a dny své trávím jako samotář,
nezemských květů čar v mé duši zkvétá,
v mém zraku svítí jiných sluncí zář.
Den za dnem jako v pohádce mi plyne
a zlaté květy snů mi denně vine
kol ubledlého čela samota,
tak parallelně žiji žití jiné
uprostřed skutečného života.
Kol hlavy krásy zlatou aureolu
jdu náměsíčně nad propastí bolů,
zakrytou stříbrnými růžemi,
a se své výše nepohlédnu dolů –
co jsou mi temné stíny na zemi?