Májovou nocí vonnou
zbloudil jsem do zahrady...
Kvetoucích třešní řady
v měsíčné záři tonou.
Za půlnočního ticha
aleje pod závoji
bělostných květů stojí,
z nichž cudná něha dýchá.
V stříbrném luny lesku
na nejútlejších snítkách
jiskří se květy v kytkách
a plátky stelou stezku.
Toť elfů sad je bílý,
kde větví sta se snoubí
v sněhová květná loubí,
v architekturu vílí.
Tajemná říše duchů,
kde v jiskření a třpytu
záhada dřímá v skrytu
v kouzelné noci vzduchu.
V čem taj ten, těžko říci,
jen štěpy kolem bílé
zří nějak potměšile,
ač tváří se jak spící.
Dřív přijít malou chvíli
a byl bych na pažitu
v měsíčném mlžném svitu
přistihl v tanci víly.
Teď prchly v houštin taje...
Jen vodotrysk tu stojí
a s lesklou koulí svojí
si jako kejklíř hraje.