Pronikáš loubí
i lesů tiš,
do skryté hloubi
mé duše zříš.
Okouzlující
tvůj hebký jas
tajemství spící
oblévá zas.
Na vraky citů,
na žal a stesk
tvých měkkých svitů
line se lesk.
Na vše, co leží
tam na dně řas,
tvůj, luno, sněží
soucitný jas.
Už slyšet není
sten z hloubek znít,
vše zapomnění
a jas a klid.