Nad vršky lesa,
má luno, dlíš,
a v hloubi plesa
se zrcadlíš.
V křovinách snících
tvých vlasů jas
slavíků spících
probouzí hlas.
Ó luno krásná,
mých bolů sten
tvá něha jasná
kolébá v sen.
A v šero stesků
tvůj zářný vlas
déšť zlatých lesků
v mé srdce střás’.