O půlnoci v ticho teskné
zvučí hodin kyvadlo,
v lampy zář se matně leskne
na zdi staré zrcadlo.
Hlava má se kloní, kloní,
v dlaně rukou zapadla,
jako sny se stíny honí
po hladině zrcadla.
Věčně stejný monotonní
kyvadla zvuk tichem zněl,
jako kroky nocí zvoní,
jakby někdo obcházel.
Jeho dech mou duši čeří,
cítím náhle velký stesk,
zrcadlo se v stínu šeří,
skoro hasne jeho lesk.
Zvolna vše se tiší, tiší,
kyvadla zvuk usíná,
stíny rostou stále bližší,
lampy plamen shasíná.
Ticho smrtelně je teskné,
stane hodin kyvadlo,
naposledy lampa bleskne,
ve tmách shasne zrcadlo.