Když venku mráz a v mlhách šedivých

Když venku mráz a v mlhách šedivých zmizelo město, věže, zahrady, že není nebe již a není země, jen slunce ohromné a leskle rudé

plá zimomřivě, sedím v pokoji, kde šerem svítí krb, a v myšlenkách zalétám v onen krásný, slunný kraj v přímořských Alpách, v tiché údolí,

chráněné kolem štíty modrých hor před vichrů útoky, že celý rok v něm všechno kvete jako v pohádce. Kdo jednou vkročí v toto údolí,

nadarmo za sebe se ohlíží po cestě, kterou přišel. Zmizela za spletí křovin, hustých větvoví, jež za ním zapadly jak záclony,

když vpustily ho dovnitř. Oslněn teď stane krásou, jež se otvírá před jeho zraky... Dole jezero jak tmavomodrý tyrkis, vroubený

dokola věncem křovin zelených, a k jeho břehům zevšad sbíhají vysoké stráně, pestře kvetoucí, zvlášť na jaře, kdy na sta potůčků

a šumných bystřin kvapí v údolí, by zvěstovaly příchod vesny všem; tu stráně bělají se narcissy a žloutnou petrklíči, žonkylami,

den každý nové barvy přináší, tu hyacinty s květy jako hvězdy, tam celé louky modrých fialek a sněžných anemonek, sedmikrás.

Po cestách proudí květin processí, červených, žlutých, modrých, bělostných a všechna pospíchají k jezeru, kde po břehu se táhnou zahrady

kvetoucích citronů a oranžů a magnolie svítí nádherné...