Když cizinec se ráno probudil v svém novém bytě, slunce zlatý jas už proudem řinul v jeho komnatu a ptáků zpěv jak jásot nesmírný
zněl ze zahrad, když okno otevřel. Tu vzpomněl na svůj příchod včerejší v to krásné údolí, kdy jezero svítilo zlaté v záři červánků
a na zrcadle jeho hladiny ležely květy, sváté se stromů, na stráně vzpomněl kolem kvetoucí a na večer, jenž jako zázrakem
nad jeho hlavou zkvetl hvězdami. A tichý úsměv jako bledá zář mu zjasnil jeho zádumčivou tvář, neb zdálo se mu včera po prvé
před čarokrásným oním divadlem, že nezkojená touha po kráse, jež s místa na místo ho světem štve, přec chvíli v jeho srdci zmlkala.
Jak v modrých mlhách se mu zjevila teď ve vzpomínkách tichá dědina zapadlá v lesích, rodný stateček, kde dny své trávil s matkou churavou,
až přišlo léto, které vůní svou ni zpěvem ptáků, ani paprsky již nemohlo jí síly navrátit. I zemřela, a tam ji pochoval
na malý hřbitov, který obklíčen kolkolem poli klasů zrajících jak ostrov mrtvých v moři zlatých vln sní o věčnosti sen. Jí na hrob dal
kříž bílý z mramoru a odešel, by světem toulal se, neb více nic ho nepoutalo k rodné dědině, kde ztrávil mládí své, když zemřela
mu drahá matka. Přešly měsíce a v srdci jeho bolest zmlkala, jak tichne každá bolest v životě. Tu v jeho duši znovu procitly
sny jeho mladosti, sny o slávě a o lásce a touha po štěstí, sny každé mladosti, než pochopí, že krása všeho, po čem dychtila,
tkví právě v nezkojené touze té a splněna že ztrácí kouzlo své. Zvlášť o dvou zemích sníval, Španělsku, o bohatýrských bojů dějišti,
a slunné Provenci, té kolébce slavených troubadourů. Nevěděl, proč právě ty dvě země pokládal za ona vytoužená dorada,
tající všechny světa zázraky. Když později však stanul na místech, po kterých toužil, musil doznati, že nebyl vzrušen, ani oslněn,
jak očekával, ale uprostřed všech jejich krás a všeho bohatství chud nějak cítil se a nevěděl, co s nimi počít. S místa na místo
tak světem toulal se, vždy hledaje vysněné divy, o nichž tolik četl v básníků knihách. Ale doposud sny svoje marně hledal ve světě;
před jejich svítícími barvami i nejkrásnější bledla skutečnost; uprostřed lesů, horských údolí, kvetoucích měst a hradních rozvalin,
uprostřed letních nocí měsíčných, kde růže voní, pějí cikády, zůstalo srdce jeho bez ohlasu a lkala touha, lkala věčně dál.
Cookies on Poetry Cove