Cosi tichem noci spělo,
zašumělo,
jako hebké vanutí
serafinských perutí.
Jakby s křídel zlaté péro
slétlo v šero,
neurčitý bledý jas
soumrakem se chvějně třás’.
Ve váze mé růže zlaté,
čarem jaté,
vydechnuly potichu
všechnu vůni z kalichů.
Tichá hudba vzduchem táhla,
snivě sáhla
do mé duše v smutků šer
sladkým mírem hvězdných sfer.