Já bloudil pochmurnými lesy
jak lásky minstrel toulavý,
teď nocí temný stín mě děsí,
chci hledět v zrak tvůj dumavý.
Kdo v tvoje oči hledět může,
ó, kněžno kněžen, lásko má,
ten cítí v srdci kvésti růže
a nová jara neznámá.
Ty kráso krás, ty sluncí slunce,
ó, císařovno mojich snů,
tvá zlatá hvězda na korunce
prozáří šer mých smutných dnů.
Tys moje liliová Mona,
chci u tvých nohou věčně snít
a rány, jimiž srdce stoná,
balšámem lásky naplnit.
Ó, shlédni vlídně na mou muku
slzící láskou andělů
a podej svoji útlou ruku
k pocelu svému minstrelu.