Trn zlatohlav můj roztrhal
na bludné pouti pralesem;
co drahé, vše mi život vzal,
a cosi puklo v srdci mém.
A srdce mé již nebolí,
začíná zvolna kamenět;
již ve hvozdech a v údolí
zní roh můj touhou naposled.
Teď obydlím se vyhýbám,
jak spatřím světlo zdaleka,
a pěšinami bloudím sám,
kde zapomínám člověka.