Byl zlatý večer. Slunce za hory v červáncích zapadlo a jezero jak z chrysolithu plálo, žíhané měděně ohnivými zásvity,
a horské hroty, kryté ledovci, bledými ametysty svítily, co stráně vrchů, v stín již vnořené, jak tmavý kobalt byly... V tento večer
neznámý chodec zvolna sestupoval po příkré cestě, jež se ztrácela již v modrých stínech, dolů k pobřeží, kde prokmitával zahrad zelení
dům bílý, tichý, v hloubi jezera se odrážeje jako v zrcadle. Když došel na břeh, stanul na chvíli oslněn barev skvělou nádherou,
až pohasly a vítr večerní zašuměl v stromech, potom teprve se rozhlížel, zda někdo přijíždí mu z protějšího břehu v ústrety.
Leč všude vládlo ticho hluboké a údolí se zvolna ztrácelo v houstnoucích stínech. Tu si povšiml gondoly štíhlé s šíjí labutí,
jež u břehu se chvěla, zmítala jak nedočkavou touhou do dálek. Cizinec vstoupil, vesla uchopil a tiše míjel šerou hladinou
k protějším břehům... Zatím přišla noc, tak modrá jako kytka tmavých chrp, v houštinách klokotali slavíci a opojnější vůně dýchala
ze zmlklých zahrad. Hvězda za hvězdou na nebi zkvetla, hvězdy, samé hvězdy, až dech se tajil, myriady hvězd; a celá tato hvězdná nádhera
se odrážela dole v jezeře a dvojila se v jeho hlubinách.
Cookies on Poetry Cove