„Ať žije císař!“ Tento jásot zněl v mé toulky po Paříži se všech stran, z oblouků vítězných a slavobran, ze vznosných sloupů, litých z bronzu děl,
urvaných nepříteli, z Louvru stěn, kam císař kořist snášel, z Tuilerií, kde za bouřlivých nocí u oken stín jeho nesmířený dosud míjí,
z praporů rozstřílených, ze zbraní, z přílb lesklých, kyrysů a medvědic musejních skleníků to volání vojsk jeho nadšených mi hřmělo vstříc.
Že stále žije, nejen v památkách, i v srdci lidu, v onen den jsem zřel, když dómem Invalidů, vnořen v snách, jsem bloudil... Okny modrý svit se chvěl
jak luny zář a do hrobky se lil na mramorovou rakev císaře, kterému svět se příliš malým zdál. Jak dlouho sny jsem oslněný stál,
již nevím sám, když náhle probudil mě tichý šelest šatů, kroků ruch, a dívka bledá jako ze snů tuch stanula v mausoleu. Zlatý vlas
kol spánků tkal jí aureoly třpyt, truchlící Francií se zdála být v svém černém rouše, s velkou kyticí sněhových růží, rosou slzící.
U hrobky zesmutněl jí modrý zrak, pak zvolna brala růži po růži a na rakev je dolů házela; padaly tiše květy bělostné
na rudý mramorový sarkofag; když hodila svou růži poslední, tak tajemně, jak přišla, zmizela. Zas osaměl jsem v dómu, jenž se stmíval,
a v roztesknění do hrobky se díval, kde přísvit růží zrosených se chvěl a bledl v tmách... Ne, neleží jen prach na břehu Seiny v země hlubinách,
dál žije císař v srdci národa, když po stu letech dívka přichází, by sypala mu květy na rakev jak milenci.
A její světlý zjev mou duší později se kmitl zas, když zřel jsem maršála, jak věnec klad ku poctě Neznámého vojína
u kenotafu Brány Vítězné. Tu rázem vysvitla mi souvislost, pojící s přítomností minulost v jediný mocný osudový kruh:
toť jeho věčně žijící je duch. Jako když z mraků šlehne slunce zář a odhalí dřív temnou kraje tvář užaslým očím, v mojí duši svit
zpěv slavný o císaři, jejž jsem chtěl už dávno psát a stále nevěděl, jak titánský zjev jeho zrcadlit, teď věděl jsem: jak mysl jinochů,
když spatřili ho na bělostném koni v družině vévodů a maršálů přehlížet pluky, které kolem šly pod šumně vlajícími prapory
při bubnů víření, co pyšní orli, Francie orli vždycky vítězní, na slunci zářili jak ze zlata; jak dětská srdce starých granátníků,
bručounů zjízvených, již táhli s ním za jeho hvězdy světlem tajemným, ať pouštěmi je vypráhlými ved, přes bouřné řeky, v ruských stepí led,
v šedesát bitev slepě za ním šli a teprve když zrazen Osudem, pad v ruce lotrů, všemi opuštěn, do rodných vsí se smutni vraceli,
by v chyších starých, v nízké světnici při přástek louči matně svítící spřádali o něm krásné pověsti... Teď věděl jsem, že může to jen být
legenda barvami se pestřící, jak na chrámových oken růžici, epopej rušná, samý třpyt a lesk, pochody, bitvy, zbraní hluk a třesk,
a za vším věčně nový jinotaj, o dobrodružném Geniovi báj, jenž všemu lidstvu nesl světlý sen o zemském ráji, sám stál proti všem
a nakonec pad v boji nerovném, odbojem tradic, zradou přemožen, a nepřátel dav slavil vítězství, ne myšlenkou, leč přesilou a lstí.
Cookies on Poetry Cove