Jak na dně moře vládne v duši
záhadné přítmí zelené,
jež nikdy bouře nerozruší,
kde všechny tvary se jen tuší
a všechny barvy stlumené.
Chvílemi cosi s výše slítne,
zda byl to zvuk či pouhý stín?
Jak zlatá rybka tucha kmitne
směsicí chaluh, šerem svitne
a sjede kamsi do hlubin.
Hloub tato nezná slunce svitů,
zde věčné přítmí, věčná tiš,
co tady tajně žije v skrytu,
jest neurčitých tuch a citů,
myšlenek nedosněných říš.
Zde rozvíjí se čárná snění
jak vábné řasy rozkvětlé,
jež pod vodou své barvy mění
a v beztvárnou se hmotu změní,
kdyby se octly na světle.