A denně Jiří scény vymýšlel

A denně Jiří scény vymýšlel a denně vyprávěl jí pohádky. Tak seděli zas jednou na večer na mramorové lávce zvětralé

a dívali se v dálku, k obloze, kde právě slunce v slávě zapadlo. Z oblaků skupených, jež svítily tu modrým zlatem, jinde ohnivým,

ze smaragdových lesů palmových se vynořila hora safírná a na té hoře skvělý zámek stál, maurského slohu, celý ze stříbra.

– Vidíte onen zámek stříbrný? teď otázal se Jiří Tamary a pokračoval, když mu přikývla. – K tomuto zámku, z jehož vysokých

a krásně zakřivených oken teď jakési světlo šlehá, zlověstné, se pustil jednou letec odvážný, tak odvážný, že dosud nepředčil

ho letec žádný, znalť své umění jak nikdo v světě, létal jako pták; do oněch oblak zářně svítících se tedy pustil s dvouplošníkem svým

a přistál v oné zlaté rovině, jíž cesta, lemovaná palmami, až k samé hoře jde... A letec šel od místa, kde své nechal letadlo,

svítící cestou, palem alejí, a s hory safírné, kde zámek čněl, sem k němu vítr časem zanášel vír tónů žhavých, tónů opojných,

že za nimi šel jako v hypnose, až přišel k bráně, prošel nádvoří, dlážděné celé horským křišťálem a po schodišti, záře měsíčné,

do síně vstoupil, která svítila jak modré nebe, celá z tyrkysů, pak do druhé, jež plála zeleně jak jeden velký smaragd broušený,

pak do třetí... a každá nová síň jinými drahokamy zdobena, až vkročil do sedmé, tak vysoké a tajemné jak lodě kathedrál,

jež celá plála rudým přísvitem, neb všechny stěny, všechny pilíře z rubínů byly, pouze dlaždice, stříbrné, leskly se jak zrcadla...

A z této síně hudba tryskala, za kterou letec šel, tak opojná, že jeho duši závrať jímala, když stanul na prahu a se všech stran

ty tóny zněly žhavé, smyslné, při kterých po stříbrných dlaždicích v divokých skocích páry tančily v odlescích rudých rubínových stěn

jak tlupy satyrů a lesních žen. Od prahu letec chvíli na vír zřel, až jeho zraky náhle zbloudily na konec protější, kde uviděl

na trůně ženu, krásy zázračné, na hlavě rubínovou přilbici, z níž vlnily se vlasy havranní, věnčíce bledou, zamyšlenou tvář.

Oděna byla v dlouhý, těsný šat ze zlatých šupin, jež se blyštěly a kmitaly při každém pohnutí. Teď spatřila však také královna

na prahu letce stál a na trůně se prudce vztyčila. Hned hudba zmlkla a rozstouply se páry tančící, že ulice se táhla stříbřitá

od prahu síně k stupni prestolu. Tu letec sňal svou kuklu koženou, že jeho zlaté vlasy, střižené jak vlasy pážete, se rozlily

a zvolna ubíral se ulicí jak náměsíčník, k trůnu královny. A ona za krokem krok se stupňů v ústrety šla mu, tiše, plíživě

jak tygřice, a když již blízko byl, jediným skokem byla u něho, pak vztyčila se, žhoucím pohledem ho objala svých očí propastných

a děla k němu: Krásný jinochu, tys tedy přišel k tanci vyzvat mne? A zavěsila se mu na šíji a tělem svým se k němu přissála.

Tu hudba zavýskla a královna letěla síní s plavým jinochem, jenž k sobě tisknul stále úžeji to hadí tělo v zlatých šupinách,

čím divočeji hudba vířila, že tváře, jež se zprvu míhaly před jeho zrakem, v pruh mu splynuly a celá síň se jemu zdála být

jediným kruhem, rudým, svítícím, co hudba zněla stále rychleji a oni šíleněji vířili, až v očích se mu náhle setmělo

a padl k zemi mrtev, bez dechu na lesklou dlažbu... Tiše královna se schýlila teď k zemi, k mrtvému, a její útlé prsty třpytivé

se probíraly v zlatých prstencích kadeří jeho, lehce dotkly se chrpových očí, žel, již pohaslých, a rudých rtů, jež tolik polibků

dávati mohly; při tom šeptala, spíš k sobě než-li k němu: Holoubku, proč chtěl jsi tančit s oblak královnou? A jak by mráz jí tělem proběhl,

teď královna se prudce vztyčila, že zableskly se zlaté šupiny, a špičkou nohy chladně kynula, by s dlažby odklidili mrtvolu.

Hned sedm démonů se chopilo mrtvého letce, ven jej vynesli a svrhli v propast s hory safírné. Tam nyní leží s tváří do země

a rudá stružka, kterou vidíte vytékat z oné strže setmělé a mizet v písku zlaté roviny, toť jeho krev, jež řine se mu z úst...

Umlkl Jiří. Zatím zhasínala zářící obloha; když k Tamaře své zraky obrátil, tu náhle vstala, jako by tušila, že zklamání

v něm vyvolati musí nepoměr svítících oblaků a skutečnosti bezbarvých stínů, vstala, beze slova mu ruku podala a zahradou,

jež stměla se již, k domu spěchala... Tak plynuly jim dny a měsíce v tom tichém domě, skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera.